Najdi odvahu a změň to!

Včera mi na terapii přišla slečna. Řekněme, že zástupkyně takového běžného modelu současných dívek a žen, které touží po kariéře v nějakém nadnárodním celku s vidinou cestování, stáží, vzdělávání se, potkávání se se zajímavými lidmi. Ano, to se jí splnilo. A protože v jedné firmě už se jí to okoukalo, chtěla jinam. I to si splnila. A pak další místo a najednou zjistila, že tudy už cesta nepovede. Tuhle nádobku s názvem KARIÉRA měla plnou a už přetékala. Všechny firmy jí nabídly to, co mohly a zároveň i to nejvíc, co pro ni bylo v tu danou dobu přínosné. A z nádobky energie, kterou celá léta doplňovala formou „vzrušujícího nového“, začala energie utíkat.

„Já bych chtěla něco víc. Mám práci, fajn kolektiv, cestuji, plat, o jakém jiné ženy sní, tak co se to se mnou děje? Proč tam nejsem spokojená?“

Ten pocit znám i ze svého osobního života. Nepracovala jsem v žádných korporacích. Mou původní profesí je učitelka/pedagožka. Ve školství jsem pobývala dvanáct let. Od základní přes střední školu. S tím, jak rostly mé dcery, jsem i já s nimi střídala třídy a rostla s nimi. Když byly na druhém stupni, učila jsem tam. Jak přešly na střední, já šla také. Mým posláním bylo učit. Ale potřebovala jsem jít dál, někam za své hranice. Začala jsem na vlastní pěst učit soukromě jazyky pro dospělé. I to se mi pak „přejedlo“a já hledala, co dál. V průběhu mé učitelské kariéry, kde jsem poznávala psychiku dětí i dospělých v praxi, mě to táhlo k pomoci lidem. Jen jsem nevěděla, o jakou konkrétní pomoc by mělo jít a co já vlastně můžu lidem nabídnout. Opět se potvrdilo, že když vím, na co se mám ptát, odpovědi přijdou. V tu dobu jsem sama sobě pomáhala od bolestí zad automasážemi, reflexní terapií a meditacemi. A tak jsem začala experimentovat i na svých blízkých. Když jim to pomáhalo, začala jsem si věřit. Začala jsem věřit i tomu, že jsem našla směr a rozhodla jsem se prakticky ze dne na den, že si udělám masérský kurz. Co na tom, že mě okolí, včetně rodičů, zrazovalo se slovy: „Máš vysokou školu a budeš masérka?“ No a co? Copak masér je někdo podřadný? Tohle se odehrávalo těsně po revoluci. Takže ten, kdo měl vysokou školu, byl polobůh. Byla jsem NĚKDO, kdo má PAPÍRY A TITUL.

Jenže nevěděli, že mě žene silná touha něco v životě změnit, že si chci naplnit jinou nádobku. Nádobku s názvem MOJE CESTA KE ŠTĚSTÍ A SPOKOJENOSTI. A jak mi bylo, když jsem se na cestu vydala? Báječně, svobodně. Našla jsem odvahu vzepřít se všem odpůrcům a udělala změnu. Našla jsem v sobě bojovníka. Našla jsem svou sílu. Objevila jsem i bez testů osobnosti prostým selským rozumem, co mě baví, v čem rozkvétám, v čem jsem silná a užitečná.

Přesně tohle mi připomněla ta včerejší slečna. A představte si, i ona si na včerejším sezení došla k závěru, že už přesně ví, kam směřuje a jaké kroky pro splnění svého snu podnikne. Našla odvahu a dnes, bez finančního polštáře, dala odvážně výpověď.

Někdy nám dlouho v hlavě zraje nápad. Někdy se ho jednoduše vzdáme, možná proto, že si dostatečně nevěříme. Ale jindy dostaneme odvahu, cítíme příliv energie, máme vnitřní nutkání, a tak chytíme intuici za pačesy a jdeme do toho.

A já se ptám:

Kolik odvahy je vlastně potřeba ke změně, co myslíte?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů